Nechal jsem se prevezt řidičem od Joseho do Separ. Odtud mě má ráno vyzvednout kamarád kamaráda nějaký Dennis a odvézt mě do Tucsonu, kde budu bydlet u toho kamaráda Kuby Pospíchala.
No a na dobrou noc, jako vždycky, tak jak jste už zvyklí… příběh z Tour. Dneska o tom jaké to bylo ve finále.
No jářku, velmi zajímavé to bylo. Nejprve se ráno probrál Tom. V noci předjel o 500 m Joseho, který byl 3 dny o pár hodin před námi. A také zalehl. Prý kolem 22h to bylo. Pavel se v tu dobu snažil oba dojet. Ale byl po předchozím dni s 300 km a po ultrahorkem dnů, kdy toho měl k jídlu pramálo úplně hotový. Postupně zpomaloval, až se jen šoural. Pak začal usínat. Nejprve za jízdy do kopce, pak i z kopce a nakonec i při tlačení. Limit 238 km, který mu vypočítal Ježek těsně nesplnil. Praštil sebou vedle cesty a spal tak jak byl, jen s bivy bakem pod sebou.. Za hodinu se vzbudil zimou a přemýšlel, že to zkusí pokračovat. Jenže byl furt na prášky a hladový. Rezignace. Vytáhl spacak a spal další 4 hodiny.
Probuzení stále před východem slunce. To je na Pavla brzo. No vstal před pátou a v 5:15 byl na trase. Rekord ve vstávání přišel poslední den. A s pocitem splněného ukolu , vyrazil za svými racery, s kterymi se o pozici přetahovali pěkných pár dnů. Že je dojede, s tím moc nepočítal, ale do cíle zbývalo přes 300 km a stát se může všelicos. Že by překonal čas Martina Víta z loňského roku, to po dlouhém spánku také neviděl reálně.
No ale jelo se mu dobře a cestou si dal i to krocaní prso, co mu rancer navečer pribalilz na cestu. O vyžrání ranče do posledního jídla vsak raději jindy. Bylo to furt nahoru a dolů nějakým kaňonem. Jídlo už zase docházelo, tak se snažil jet, co to dá, aby už byl v Silver city.
Jaký to byl rozdíl oproti dohrání z konce jízdy. Svižně si poradil s nekonečnými výjezdy a nezalekl se ani přenáročného singltracku. Sice nadával, co to jako ma poslední den být, ale bylo mu jasné , že náročnost tratí mu tentokrát hraje do not. A také jo! Za singlem dojel Joseho. Ten byl snad ještě prekvapenejsii. S invalidním bikerem už asi moc nepočítal. A prý jestli jsem potkal Toma. Já myslím, že je před námi. Definitelly not! Musel jsi ho minout. 
No ale u Donaldovych jsme zjistili, že Tom vstal ještě dříve, je pred námi 8 mil a vesele ujíždí do cíle. Koupil jsem si BigMaca a cheesburger. Když jsem před Josem viděl 5 BigMaců, uvědomil jsem si, že do cíle potřebuji spoustu energie a šel si to zopakovat.
Takto posilněni jsme vyrazili za Tomem…
Chce se mi spát je 3:45, dopisu to ráno nebo. Dopoledne… Dobrou.

Dokončení před 7 raní – pořád mám návyk vstavat brzy…:

José potřeboval novou dusjz. Při snídani se mě ptal, jak se dá s jeho pumpou napumpovat duše s autoventilkem. Take jsem mu ukázal jak se na jeho pumpě otáčí koncovka. Při té prilezitost jsem se ho optal, jak chce protáhnout široký autoventilek úzkou dírkou v jeho ráfku😂 Táhnul sebou z Montany duši, kterou nemohl použít😂😂😂
Tak si šel koupit novou v bikeshopu hned u trasy Tour. Těch 3 minut jsem využil a vyrazil vpřed do cíle!
Ještě vám musím říci, že už 2 dny jsem sám jel s podivnou duší v prednim kole. Dostal jsem ji od ITT jezdce z Anglie, když jsem najel na minitrny z nějaké agáve a pres všechnu snahu v plasti asi nějaké skoro neviditelné zůstaly. Kamarádi si asi vzpomenou na Sicílii, kde se nám něco podobného stalo všem.
Tak to duše se vyznačovala tím, že ucházela. Strašně pomalu.  V terénu vydržela dobre nafouknutá půl dne. Stačilo si pohrat s pumpičkou z Liedelu a byla za minutu nafouknutá. Tu pumpu jsem nakonec vybral z 5 typů doma, protože byla nejlehčí a zdálo se že kvalitou si nezada s Blackburnem a Zefalem. To bych však do ní nesměl v Kanadě natáhnout mliko z tubeless pláště. Poté již vyžadovala velice specifické nasazování hadičky na ventilem, aby pumpovala více než propoustela vzduch z duše. Musel jsem si s tím vždycky minutu pohrat a hadičku vetšinou nenasadil správně napoprvé.
Nó proč to popisují? Terén totiž skončil a já si po 10 km na asfaltu za Silver city uvědomil, že Nošení veselé odjíždím ( to bylo vidět okometricky), ale že mi měkne přední kolo. Když už jsem mu poodjel dost, seskočil jsem a světe div se pumpou z Liedelu napumpovat kolo napoprvé. A zase docela dlouho držela až do Separ, kde jsem měl na Joseho náskok 11 mil a na Toma ztrátu 8 ( stáhnul jsem ho o 10 mil).
Po rychlém nákupu jsem chtěl opět dofouknout předek, ale dopadlo to přesně opačně. Přes veškerou snahu a kouzla s pumpičkou a hadičkou, skončilo kolo zcela prázdné. Zoufalé jsem od majitele vyskemral kompresor. Jenže redukci na Galušková ventilem jsem ztratil nechal přede 2 dny v Pie town. Přemýšlíme jak utěsnit širší konec na kompresoru s Galušková ventilkem. A tu mi někdo klepe na rameno: You must ve Pavel! Margl má prostě fanoušky všude😃
Borec mi půjčil svou dílenskou pumpu z auta a já duši nafoukl Cuby dub a vyrazil dál.
Jenže José zaznamenal mé zdržení a obchod v Separu vynechal. Pak jsme jeli 8 km proti silnému bouřlivému větru a on musel jet jak hovado, protože náskok klesl na 3 mile. To by nebyl problém, protože už jsem věděl , že na něj mám a když záběru, tak mu ujedu. Jenže jsem zjistil, že přední kolo po 10 mílích opět měkne a já jedu na asfaltu jak s traktorem. Nemohl jsem se najednou dostat přes 30 km/ h a José opět zkrátil náskok. V tu chvíli jsem udělal asi chybu. Místo výměny duše s vírou v to že neviditelný minitrn se novou duší promluvě až v cíli, jsem nechtěl riskovat kontakt s Josem či dokonce jeho nahánění. Počítal s tím, že když neuspeju s Liedelpumpou , půjčí mi svou, kterou jsem testnul ráno u Donaldovych. Sice by potom bylo trapné ujíždět, ale možná bych se s ním dohodnul na společném dojezdu. Možná ale ne. Tenhle Texasan to z nás bral nejvíce prestižně a možná by mě tam nechal zápasit s předním kolem 60 mil před cílem. Chtěl být přede mnou, chtěl porazit Toma, chtěl toho moc…
Kupodivu se mi opět podařilo dofouknout kolo a znovu jsem cuknul Josemu o další 2 míle. Jenže pak se to opakovalo ještě třikrát. Po půlhodině kolo měkké, já přes veškerou snahu zpomaloval a José se blížil. Se štěstím a klepoucimi rukami dofoukavam, další 4 minuty ztráta a najednou vidím poprvé Joseho noční světlo v dálce.
To byla motivace! S nedofouknutym kolem vyrazil vpřed a jedu 35 km/h skoro 1/4 hodinu. Pak už nemůžu. A Joseho světla zase z 10minut za mnou. A opět záběr a cukam mu. Kolo je měkčí, ale při pravidelné kontrole cca každých 20 minut jízdy se zdá že dál už prilis nemekne. Zjistuji, že když se na motivují, tak i s touhle brzdou Josemu ujizdim. Nemám síce na to abych mu ujel úplně, ale věřím si na to že tu míli, kdy ho za sebou na rovinkách vidím, mě nedocvakne. A když jó, zkusím ho poprosit o pumpu a třeba dojedeme společně. Ale já vlastně taky chci Joseho porazit! Prostě aby mě dojel, musí jít přes své maximum a počítám s tím že to nevydrží. Tak takhle jsme jeli. 35 mil. Vždycky se mi podařilo jeho útok odrazit! Ale vznikl jiný problém, při jednom dofouknout se mi podařilo kolo položit na silnici tak blbě, že mi vytekla všechna Cola na pití. Do cíle to máme ještě 3 hodiny honičky. To nemůžu vydržet! V Hachite zastavují a od místních opilých Mexičanů skemram vodu. Tu prý nepokoje a doma nemají😭. Po chvíli englijskospanisske konverzaci mě konečně vedou ke studni a nabídka vodu.
José je samozřejmě opět na dohled! Odpočatý sháněním vody mu hravé odjíždím a on to konečně vzdává. Při kontrole odstupu na mobilu však vidím, že se strašně snížil můj odstup od Toma i od Igora a ostatních čtu V mailech, že odstup jsou 2 mile. Do cíle zbývá 30 km. Z lovené zvěře se stávám lovcem. Všechno nebo nic. Jsem zavodak a přijel jsem sem závodit, ne to objet! Riskují poslední dofouknuti. Napoprvé to nevychází. Více vzduchu unika než stíhán dofukovat. Přerušuji  a uklidnuji se při čůraní (pardon, ale i to finišujíci ultramaraton musí) . Druhý pokus už se daří, nafoukl jsem minipumpou za 2 minuty co nejvíce a vyrazil za Tomem. To je Panečku hned jiná rychlost! Opět atakuji 35 km/h a zalehnuty na hrazdě ji držím minuty a minuty. Snad se ta zastávka vyplatí. Toma mám na dostřel a do cíle půl hodiny. Teď jdu po něm a dávám do toho všechno co jsem se v cyklistice za 40 let naučil. Cítím, že kolo měkne, ale já ne, přidávám na síle a už vidim blikacku…
Zde však přátelé můj hrdině komický příběh končí. Tom si mě všimnul a happyend nedopustil. Byl prý šokovaný, ale Stejně jako mně, mu to dodalo strašně motivace a tu svoji míli přede mnou v posledních 8 km do cíle udržel. Po 4380 km jsem skončil na 9. místě o necelé 4 minuty a s Tomem i Josem jsme se po dojetí dojati ještě dlouho objímali.

A to je konec přátelé. Děkuji mockrát za přízeň  a pozornost, kterou jste mi věnovali. A budu se těšit na osobní setkání. Samozřejmě nejlépe za 2 týdny ve Vraném na afterparty v klubu Lavka.

Pavel